O čem vyprávějí kroniky

První písemná zmínka o naší obci prochází z roku 1306. V arcibiskupském archivu v Olomouci je uložena listina, ve které čteme: „…Biskup Jan dal scholastikovi v Olomouci farní pozemky a desátek z přifařených dědin: Šlapanic, Slatiny ... Jiříkovic, Kobylnic a Ponětovic.“
Z dřívějšího názvu Kobylníky, případně Kobelnice se staly Kobylnice v roce 1910.

Původní tvrz z 15. století byla na místě dnešní Hasičské zbrojnice a byla obtékána potokem z druhé strany, než je tomu dnes. V té době byl v Kobylnicích dvůr, pivovar s hostincem, mlýn a 2 rybníky. Ve zdi hasičky je zazděn kámen z tvrze, který byl nalezen při zemních pracech v roce 1875 a na kterém je nápis: Za urozeného pána Jana Gbelského ze Gbelska s nápisem a na Kobylnicích léta Páně 1563.
Od nejstarších dob patří Kobylnice ke šlapanické farnosti, stejně jako Ponětovice, Jiříkovice, Bedřichovice. Dříve bývaly součástí šlapanické farnosti i Líšeň, Slatina, Podolí a další.
V roce 1824 byla na návsi postavena zvonice zasvěcená Panně Marii Sněžné. V současné době je zařazena mezi kulturní památky České republiky.

První Boží muka na místě dnešní poklony byla trojboká a postavena byla v roce 1769. Později byla odstraněna a postavena trojboká Poklona, která měla na čelní straně umístěnu mramorovou desku s nápisem: „Na památku jubilea 60letého panování císaře a krále Františka Josefa I. a 50letého kněžství papeže Pia IX. Zbudoval křesť. soc. spolek a dobrodinci 1908.“ Brzy po vzniku samostatné Československé republiky byla deska obrácena, aby nebylo vidět nápis. Do původní polohy byla otočena při opravě v roce 2006. V roce 2002 byla Poklona prohlášena za kulturní památku.

Prvním starostou obce byl Ignác Vičar z č. p. 9 poté, co se Kobylnice staly samostatnou obcí v roce 1867 oddělením od Sokolnic. V letech 1958–1964 probíhala výstavba nynějšího obecního úřadu současně s mateřskou školou.

První škola byla v naší obci postavena v letech 1854–1855 a vyučovat se v ní začalo 1. září 1856.
Prvním učitelem byl Hledík J., který zde učil 10 let. Škola byla postavena z nepálených cihel, provlhla a místnosti byly nezdravé, proto bylo r. 1888 obci nařízeno postavit školu novou. Se stavbou se započalo 3. července 1890, kdy byl posvěcen základní kámen položený v rohu při silnici a 1. září 1891 se v nové dvojtřídní škole začalo vyučovat. Ve školním roce 1912–1913 byla otevřena třetí třída.

První dobrovolní hasiči se sešli v roce 1898 při založení Sboru dobrovolných hasičů. Jejich prvním starostou byl František Chlup z č.p. 33 a prvním náčelníkem Karel Pátek z č. p. 6. V roce 1932 dokončena budova hasičské zbrojnice a k ní roku 1965 přistavěna klubovna. V roce 1998 byla provedena demolice hasičky a do roku 2001 postavena zbrojnice nová.

První tělocvičná jednota byla jednota Orla, která vznikla v roce 1910. Krátce na to, také v roce 1910 byla založena také Tělovýchovná jednota Sokol Kobylnice, jejímž prvním starostou byl Alois Fojtl a prvním náčelníkem Vojtěch Matula. Tato, na rozdíl od jednoty Orla, udržela svou kontinuitu až do dnešních dnů a svou činností přispívá ke sportovnímu a kulturnímu životu obce.

První sokolovna byla postavena v letech 1947–1952, v roce 1954 upraveno fotbalové hřiště a založen oddíl kopané. V roce 1975 bylo zřízeno osvětlené parku – bývalého výletiště – a provedena přístavba pro letní taneční zábavy. V roce 1996 byl park vybaven pevnými stoly a lavicemi a byl zřízen betonový taneční parket.

První světová válka přinesla smrt 34 kobylnickým občanům. Padlým obětem války byl odhalen pomník v roce 1919. Až do přemístění do parku před hřbitovem stál Na Návsi před domem č. p. 23. Po 2. světové válce byl pomník doplněn o vzpomínku na padlé ve druhé světové války. 10. dubna 1942 ve třetím roce 2. světové války byl z naší zvonice zabaven zvon. Nový zvon byl pořízen z milodarů občanů už v roce 1943. Zabavený zvon byl nalezen v Hamburku a po 2. světové válce navrácen. V současné době plní službu umíráčku.

První elektrický proud byl zaveden do Kobylnic v roce 1922, kdy byla provedena elektrifikace.

První obecní knihovna byla založena v roce 1923 a umístěna v budově školy. Při zřízení byly zakoupeny knihy v celkové hodnotě 1.000 Kč. Později byla knihovna umístěna v budově obecního úřadu, v současnosti je v obecním domě č. p. 42 a je v ní k půjčování 5 000 knih. Přesto nebyla knihovnou první. Již v roce 1908 působily v obci 2 knihovny spolkové a 1 školní.

První hřbitov a do dnešního dne jediný byl zbudován a slavnostně vysvěcen 2.října 1949. Hřbitov byl postaven za finanční podpory a mnoha hodin dobrovolné práce zdejších občanů.

První kobylnická kapela byla založena již před rokem 1880, kapelníkem byl František Hruška z Ponětovic. Další kapelou byla 18ti členná kapela, jejímž kapelníkem byl Julius Svoboda. Dalšími významnými kapelníky byli František Beneš, Cyril Beneš a Jaromír Matula. V roce 1994 byla v naší obci založena dechová hudba Zlaťanka z Kobylnic s kapelníkem Ladislavem Hrdličkou. Pro život obce byla významná také existence hudební skupiny Flash s rockovým zaměřením, která hrála na zábavách.

Znak obce vychází z původní pečetě obce, na níž je hlavním motivem vinná réva, která se však dnes v obci již nepěstuje ve velkém. V minulém století přešla do razítka obce pouze radlice, která je dnes nahrazena ve znaku zelenou tinkturou. Zastoupení dřívějšího vinařství je zpodobněno vinařským nožem, který má navíc spojitost i s majiteli pány z Ditrichštejna a Mitrovských z Nemyšle. Do znaku se promítla i poloha obce. Katastrem obce protéká potok Říčka, který v minulosti v této části (od Ponětovic po Měnín) nesl název Zlatý potok. Jeho zpodobnění ve znaku symbolizuje úzký zlatý pruh. Potok protéká od severu k jihu, proto je zlatý pruh veden shora dolů (jako potok na mapě). Polohou se obec dále nachází na okraji Slavkovského bojiště. Zde proběhla 2. 12. 1805 bitva, nazvaná podle nedalekého města Slavkova. Červenou tinkturu odvozujeme od majitelů obce, zde ji však můžeme také spojit s bitvou ve význam zbytečně prolité krve. Do znaku obce se dále umisťuje i atribut patrona obce. Tímto patronem je Panna Marie Sněžná (svátek 5. 8.), již je zasvěcena zvonice s kaplí na návsi a která bývá znázorňována obecným mariánským symbolem – lilií.

Popis znaku: v zeleno-červeně zlatým pruhem poltěný štít, vpravo stříbrný vinařský nůž se zlatou rukojetí, vlevo stříbrná lilie.

Prapor obce vychází ze znaku obce. Uvedené symboly nejsou převedeny na tři pruhy, ale jsou přeneseny na list praporu a vzhledem k jejich velikosti jsou různě široké.

Popis praporu: List praporu tvoří tři svislé pruhy, zelený s bílým vinařským nožem se žlutou rukojetí, žlutý a červený s bílou lilií, v poměru 4:1:5. Poměr šířky k délce listu je 2:3.

Výstava "Kobylnice za 2. světové války"

Rudolf Budík

Narozen 4. 12. 1913 v Praci Antonínu Budíkovi a Anně Poláčkové, žil v domě číslo 167 na dnešní Jiříkovské ulici.

25. 10. 1941 se oženil s kobylnickou rodačkou Emilií Štěpánkovou a přestěhoval se do Kobylnic.

Pracoval jako pilot – pozorovatel. Bylo mu nařízeno, aby pracoval pro Němce, což odmítl, za což byl nahlášen a odveden asi na 14 dní do Kounicových kolejí. Poté byl odvezen do koncentračního tábora Buchenwald v Německu. Zde 8. 1. 1944 zemřel.

Lístek oznamující úmrtí na „Halsphlegmone“ – krční flegmóna. Jde o zánět měkkých tkání krku, které lze léčit chirurgicky a antibiotiky. Ovšem v místě jako je koncentrační tábor nelze takovou péči očekávat.

Jan Pecl

Jan Pecl se narodil 6. 12. 1909 kobylnickému rodákovi Janu Peclovi (nar. 1879) a Marii rozené Klaškové (nar. 1882).

8. 9. 1935 si vzal Antonii roz. Adámkovou ze Sokolnic.

Žil v domě č. 120 na Pratecké.

Byl zaměstnancem profesora Frejky na ortopedické klinice v Brně.

Dne 8. července 1942 byl zatčen v Brně na gestapu, kam byl telefonicky předvolán. Provinil se protiněmeckým výrokem o Heydrichovi. Po výsleších a věznění na Kounicových kolejích byl převezen dne 11. listopadu 1942 do Mauthausenu v Rakousku, kde zažil rovněž neslýchaná týrání, byl podroben výživovým pseudopokusům. Trpěl otoky a také vyčerpáním z těžké práce v neblaze proslulém tamějším kamenolomu.

Domů se vrátil 20. května 1945, vážil 46 kg, pobyt v koncentračním táboře ho fyzicky napořád poznamenal.

František Chlup

Narodil se 12. 4. 1913 v Kobylnicích Františkovi Chlupovi (1876-1951) a Alžbětě roz. Rudolecké (1874-1954). Pocházel z domu č. 31, ale ve 40. letech již žil ve Šlapanicích, kde pracoval jako řezník.

10. 4. 1942 pomáhal odvážet do šlapanické sběrny zrekvírovaný zvon.

Byl zatčen 9. 7. 1943 z důvodů přesně nezjištěných, pravděpodobně za hospodářskou sabotáž, což mohla být například nepovolená zabíjačka.

Umučen byl 11. 6. 1944 v koncentračním táboře Mauthausen.

Na jeho památku rodiče Františka nechali v roce 1946 postavit kříž, který dodnes stojí u silnice do Šlapanic.

1938

Válečná předehra
V 30. letech 20. století svět řešil hospodářskou krizi. Špatné podmínky vedly k nárůstu fašismu po celé Evropě (Benito Mussolini v Itálii, Francisco Franco ve Španělsku). 30. ledna 1933 se v Německu dostal k moci kancléř Adolf Hitler se svou stranou NSDAP.
Dění v obci
26. ledna 1938 byla viditelná polární záře.
24. 5. 1938 se konaly obecní volby. Starostou zvolen Jan Muselík, stolař č. 135, (dosavadní starosta), náměstkem zvolen Tomáš Matula, tajemník č. 17. Radními byli zvoleni: Stanislav Zouhar, frézař č. 28, Ant. Klaška, zámečník č. 203, František Beneš, rolník č. 4.

Hasiči zakoupili motorovou stříkačku a sanitní auto. Sbor dobrovolných hasičů slavil 40 let trvání.

Mobilizace
12. března 1938 obsadily německé jednotky Rakousko. Přípravy k obsazení Československa měly následovat, Hitler měl plán (Fall Grün) s útokem na Československo již v roce 1937. 23. září 1938 byla vyhlášena všeobecná mobilizace. Muži do 40 let odcházeli do svých středisek, vesnicí projížděly transporty zbraní. Ve škole i v obci bylo umístěno několik vojáků. Koně byly odevzdány armádě, z 52 koní jich v obci zůstalo jen 10. Naštěstí vojáci pomáhali se sklizní.

V obecní kanceláři (č. 42, dnešní knihovna) i na ulicích byla v neustálé pohotovosti civilní protiletecká obrana (CPO).

Čechoslováci byli připraveni na válku a na obranu své vlasti.

O necelý týden později, 29. září 1938, však přišla Mnichovská dohoda, pro Československo mnichovský diktát. Sudety musely být bez boje odevzdány Německu. 22. listopadu 1938 vznikla tzv. druhá republika, z Československa se stalo Česko-slovensko.

Na konci roku byly zrušeny všechny politické strany a vnikla pouze Strana práce a Strana národní jednoty.

Do Kobylnic přišlo 45 uprchlíků, většinou Němců. Byli ubytováni v různých domech, stravovali se v hostinci U Benešů (č. 12, dnes zde sídlí firma PLANTEKO).

1939

Protektorát Čechy a Morava
15. března 1939 obsadila německá vojska Čechy a Moravu. Slovensko se o 2 dny dříve odtrhlo a vznikl samostatný Slovenský stát jako spojenec Německa. 16. března 1939 byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava (Protektorat Böhmen und Mähren).

V Kobylnicích ten den napadlo asi 8 cm sněhu. Hloučky lidí stály na ulicích, mlčky, smutně, rozzlobeně. Rozhlas vyzýval ke klidu. Všichni tušili, že se blíží těžké časy.

17. března 1939 k nám od Sokolnic přijeli na motocyklech první němečtí vojáci. Někteří se stavili k pekaři Vrzalovi pro chléb. Byli oblečeni v lehkých plátěných oblecích.

19. března 1939 přijelo auto z Brna a pracovníci začali na sloupy přibíjet tabulky s nápisy „Rechts fahren“ (Jezdit vpravo). Do té doby se u nás jezdilo po levé straně vozovky. Podobně se objevovaly tabulky s názvy ulic, obcí (Kobelnitz, Puntowitz, Lapanz ...) Pod trestem smrti se musely vydat všechny zbraně.

Zanikly dvě povolené politické strany a jediné povolené hnutí bylo Národní souručenství (NS, německy Nationale Gemeinschaft). Tato strana byla v Kobylnicích ustanovena v květnu a vedoucím strany byl zvolen Šebestián Kalenda, který jím zůstal po celou dobu okupace až do květnového převratu.

Byla to jediná politická organizace, která k nám pronikla. Nebyly u nás žádné nacionalistické skupiny jako Vlajkaři nebo Moravští národní socialisté.

25. června 1939 byl u silnice do Prace postaven a vysvěcen kříž, který svým nákladem postavila rodina Konečných z. č. 8. Na kříži je nápis „Chce-li kdo za mnou přijíti, zapři sebe sám a vezmi kříž svůj a následuj mne“.

1. září 1939 zaútočili Němci na Polsko, 17. září se k útoku na Polsko přidal Sovětský svaz. Začala 2. světová válka.

V říjnu začaly být vydávány potravinové lístky na maso, tuky, vejce, mouku, chléb, v listopadu na palivo, v prosinci na šaty a obuv. Je také zavedena kontrola zabíjaček. Kontroly se ujmul Vojtěch Fluss a Stanislav Novák, který zároveň vedl celý vyživovací referát v obci.

Bez potravinových lístků se nedala později koupit ani zelenina, tabák. Rozmáhal se černý trh.

6. října 1939 bylo nařízeno celkové zatemnění, nesmělo se svítit, aby se při nočních letech nemohli orientovat nepřátelští letci.

Obranu vzdušného prostoru protektorátu prováděla 8. německá stíhaci divize se stíhačkami Focke-Wulf Fw 190 a Messerschmitt Bf 109. Na letišti ve Slatině (dnes zrušené vojenské letiště) byla letecká pilotní škola Flugzeugführer Schule A/B 113.

Na rozhlasové přijímače se přidávaly lístky, oznamující vězením nebo i trestem smrti za poslech zahraničních stanic.

Do Kobylnic se přistěhovalo několik rodin ze Slovenska, zejména zaměstnanci státních drah. Byl ale nedostatek bytů, takže někteří byli ubytováni u jiných rodin, například v listopadu se do domu č. 87 Karla Rybnikáře nastěhoval Václav Keclík, úředník státních drah z Košic.

1940

Rok začal krutými mrazy, v polovině února bylo -26 °C, napadlo mnoho sněhu. 6. února museli lidé
povinně odhrnovat sníh, z každého domu musel jeden.
Zavedlo se povolení na mletí. Bez něj nesměl mlýn obilí přijmout. Mlecí povolení vydával Stanislav
Novák.
10. května 1940 Německo zaútočilo na Francii (Fall Gelb) a již po 32 dnech byla Francie dobita.
Bylo nařízeno, aby na školách a úředních budovách visely červené prapory s hákovým křížem. Ve škole si
stěžoval strážmistr Červinka ze Sokolnic, že prapory vyvěšené na škole nejsou důstojné a radil opatřit
jiné.
Všechna drůbež a dobytek je pečlivě sepsána, za zatajení jsou přísné tresty. Za každou slepici musí být
odevzdáno 60 vajec.
V červnu byl zatčen úředník státních drah Václav Keclík za podezření z protiněmecké činnosti, byl
vězněn v Brně a Vratislavi 6 měsíců, do Vánoc se však dostal domů.
24. října havarovalo německé letadlo s dvěma letci létající ze slatinského letiště, kteří se učili létat, na
poli Na Rybníkách. Letadlo zničeno, letci smrtelně zraněni a odvezeni hasičským autem do Brna.
Podobných nehod se stalo v okolí více.

1941

1. dubna byla všichni legionáři, bojovníci z 1. světové války, penzionování. Proto musel nuceně odejít i legionář Jan Havliš, který byl ředitelem kobylnické školy od roku 1932.

12. dubna byl na příkaz K. H. Franka zakázán Sokol, to kvůli eliminaci odboje. Dotklo se to i naší obce, kde byl Sokol činný od svého založení v roce 1910.

Tento rok přinesl ve válce zvrat. Německo totiž zaútočilo na svého spojence Sovětský svaz, 22. června 1941 tak začala Operace Barbarossa. Rusové tak dodnes toto datum považují za oficiální zahájení Velké vlastenecké války. Šlo o invazi (plánovanou již o rok dříve po kapitulaci Francie), kterou však Hitler považoval za obranně preventivní útok – bál se, že Stalin napadne dříve jeho.

V červnu 1941 se konala poslední taneční zábava. Pak už se nesmělo – když prý Němci prolévají na frontě v Rusku, není vhodné se bavit.

V červenci byly nařízeny stále hlídky na polích i v obci. Údajně jako prevence požárů, které měly být způsobeny nepřátelskými letci pomocí zápalných destiček. Hlídky byly celodenní, 1 muž na 6 hodin, později zůstaly jen hlídky noční od 21h do 3h ráno. Hlídky nebyly oblíbené i proto, že muži museli po celonočním trčení na zbytečné hlidce ráno do práce.

Hlídky se konaly v hasičské zbrojnici, kde byla litinová kamínka, kterými si hlídači v zimě přitápěli. Občas za nimi došli v noci občané, kteří nemohli spát, ale v zimě i přes den se stávalo, že byla zbrojnice přímo přeplněna a bývalo tam i 12-16 lidí. Téměř všichni kouřili a protože tabák byl vzácnost, kouřily se různé čaje, takže místnost byla brzy plná dýmu a zápachu.

V prosinci 1941 se do války zapojily i Spojené státy americké.

1942

27. května 1942 byl v rámci Operace Anthropoid spáchán atentát na krutého říšského protektora Reinharda Heydricha, který na následky zranění o pár dní později zemřel. Rozběsnění nacisté spustili „druhou heydrichiádu“, nemilosrdný lov na obyvatele Protektorátu, během které byly vyhlazeny obce Lidice a Ležáky.

Po Heydrichově smrti bylo všude vyhlášeno stanné právo. 31. května se rozkřiklo, že v Praci procházejí němečtí vojáci dům po domu a hledají zbraně a nenahlášené lidi. V necelých 9 hodin ráno byli i u nás. Kolem obce byly hlídky, aby ji nikdo nemohl opustit, skupiny po 3-4 vojácích prozkoumávali každý dům od sklepa po půdu. U nás se však nic nenašlo, odpoledne byla hlídka pryč. Velké štěstí měl Jan Pecl, který se účastnil odboje, a na své zahradě měl tajný kryt se zbraněmi a kde skrýval gestapem stíhaného
uprchlíka Josefa Doubka.

V červenci se musel každý dostavit do hostince u Svobodů (č. 2) a podepsat projev důvěry vládě protektorátu a prezidentovi Háchovi. Podpisovou akci iniciovalo Národní souručenství. To proto, aby se trochu zmírnilo řádění nastupujícího protektora Kurta Daluegeho.

Dne 8. července 1942 zatčen v Brně na gestapu, kam byl telefonicky předvolán, Jan Pecl č. 120, zaměstnanec profesora Frejky na orthopedické klinice v Brně. Byl zatčen pro protiněmecký výrok o Heydrichovi. Po výsleších a věznění v Brně byl převezen dne 11. listopadu 1942 do Mauthausenu, kde zažil rovněž neslýchaná týrání. Domů se vrátil 20. května 1945.

30. září byl zatčen Jan Pecl č. 214, zaměstnanec cukrovaru v Sokolnicích (dříve zmíněný Jan Pecl z č. 120 byl jeho bratrancem, měli oba společného dědečka Františka Pecla 1844-1912.) Současně s ním byla zatčena i jeho žena Božena Peclová. Po svém zatčení byl Jan Pecl odvezen do Kouniček, odtud do Lince a pak do Prahy na Pankrác. Z Prahy byl odvezen k výslechům do Drážďan. Z Drážďan převeden do Budišína, Zhořelce a do Vratislavi. Z Vratislavě byl předveden do Brna na Cejl, kde byl odsouzen k trestu smrti. Po rozsudku byl Jan Pecl transportován znovu do Prahy na Pankrác, kde očekával provedení rozsudku. 27. října byl Peclovi trest smrti změněn v osmiletý žalář. Trest odpykával v Ebrachu a Bamberku. V červnu 1945 se vrátil zase po strastiplném putování zpět do Kobylnic.

S Janem Peclem zatčena i jeho manželka Božena Peclová. Byla vyslýchána v Praze na Pankráci. Již tehdy byla ve vysokém stupni těhotenství. Z Prahy byla Božena Peclová odvezena do Berlína do ženské věznice. Zde se jí narodil syn Petr, pro něhož si přijela sestra Peclové a odvezla jej do Kobylnic. Po porodu byla Peclová tak jako její manžel převezena do Brna, kde byla odsouzena na 2 léta do káznice. Trest si odbývala v Eisbachu u Mnichova, v Kolbermu u Rosenheimu a v Lanfenu, kde byla 12. dubna 1945 propuštěna a odjela nákladním vlakem do Milldorfu. Z Milldorfu šla pak 3 dni a 3 noci až do Běšné na Šumavě. Sem došla již v horečce. Ve vysoké horečce 3 týdny trvající proležela v Lubech u Klatov. Zde ji zastihlo 5. května osvobození americkou armádou. Odtud pak byla její cesta přes Plzeň, Prahu a Brno domů.

19. října začala sovětská protiofenzíva u Stalingradu.

1943

Německo bylo poraženo u Stalingradu a nacisté vyhlásili totální mobilizaci a totální nasazení. To znamenalo masové nasazování pracovních sil, hlavně mládeže z okupovaných zemí, aby mohli být Němci uvolněni pro armádu. Z Kobylnic musela v březnu do Norimberka na práci Marie Fojtlová a do Saska Marie Tomancová.

Čtvrtý rok války znamená v Kobylnicích také drahotu. Vykrmená husa stála 2500 korun, králík 50 korun za kg, sádlo 800 korun za kg, vejce 10-15 korun. Pro srovnání v roce 1939 byla průměrná hodinová mzda 2,35-5 korun.

10. dubna 1943 byl sundán ze zvonice zvon a na rozkaz německých úřadů odvezen do Brna. Měl být roztaven a použit k výrobě zbraní a munice.

13. května byl v Brně zatčen sokolský funkcionář, železničář a kobylnický rodák Štěpán Fiala. 5. října byl odvezen k zemskému soudu do Vratislavi. 12., 14., 16. a 17. února 1944 byl souzen pro velezradu proti říši a odsouzen na 2,5 roku do vězení. Trest si odpykával v Lipsku a Waldheimu. Domů se vrátil 19. května 1945. Nicméně se vrátil s podlomeným zdravím, ve věznicích chytil tuberkulózu a kvůli gestapáckému mučení mu musela být později i amputována noha nad kolenem. Zemřel dne 9. 5. 1953.

Občané se nenechali odradit zabavením zvonu a pořídili si vzápětí nový, litinový, vážící 263 kg. Byl posvěcen 5. července 1943 a je ve zvonici dodnes.

V září byl před zvonicí vykopán kryt dlouhý 30 metrů, široký 1,5 metru a hluboký 2 metry. Dřevo na kryt však opatřeno nebylo. Zůstal otevřen až do konce války a stal se oblíbeným rejdištěm dětí.

Někteří občané si kopali své vlastní soukromé kryty. Jeden z nich si vykopal na č. 16 Augustin Fojtl.

Každý majitel pozemků od 50 arů výše musel být členem Jednotného svazu zemědělců.

Hasičský sbor je podřízen obecní správě a obec musí převzít hasičský rozpočet.

Místní školní rady jsou zrušeny. Jejich funkci vykonává starosta Jan Muselík.

1944

Členové civilní protiletecké obrany měli 2. února 1944 ve šlapanickém kině Viktoria povinnou instruktáž s filmem „Jak se chovat po leteckém náletu“.

10. dubna slavil v hostinci u Svobodů (č. 2) 60 let starosta Jan Muselík. Tento měsíc se začínají objevovat nad Moravou sovětské letouny, které shazovaly zbraně k partyzánské válce.

V tomto roce byli posíláni do říše za prací dvacátníci narození v roce 1924. Z Kobylnic odešli: Božena Klašková (1.2.), Anežka Chlupová (1.2.), Milena Havlišová (29.2.).

Žní se musely (podobně i v předchozích 2 letech) účastnit povinně všechny ženy od 17 do 45 let. Seznamy těchto žen byly vedeny na obci.

Mnozí dělníci z nasazení utíkali a přebývali doma „na černo“.

25. srpna 1944 provedli na Brno nálet Američané. Nad Kobylnicemi se objevily stříbrolesklé roje těchto letadel před 12 hodinou. Od Slatiny a Brna se ozývaly výbuchy a bylo vidět sloupy černého dýmu. Nálet si vyžádal ve městě 179 mrtvých. V Brně byl v tu dobu rolník Vlastimil Konečný (č. 8), kterého nálet zastihl na silnici u Slatiny. Jedna bomba vybuchla tak blízko, že jeden z jeho koní byl zabit, pan Konečný však přežil.

Mládeži se stýská po zábavách, které jsou zakázány. Pořádají se tak zábavy doma. Chlapci přinesou harmoniku a zábava je hotova, tancovalo se třeba i na mlatě. Takové se konaly např. v č. 5 u Šmídů, předtím i u Kaplanů č. 90, později i u Vičarů č. 9.

21. září 1940 se nad naší obcí proháněli „kotláři“. Tak se říkali americkým letadlům, která ostřelovala těžkými kulomety vlaky. Jeden zásah padnul i na pole na Rybníkách, kde lidé vybírali brambory na poli ing. Bartůňka.

11. září 1940 podnikli Američané druhý nálet na slatinské letiště. Tento měsíc byl také zatčen poštovní úředník Bohumil Krátký, po nedlouhé vazbě byl převezen do Terezína. Vrátil se v červnu 1945.

V obci je mnoho přistěhovalců. Již dříve sem přišlo asi 10 rodin z Vyškovska, které byly vystěhovány kvůli zřizování střelnice pro dělostřelectvo. Z Brna do Kobylnic z obav před bombardováním také přišlo několik rodin.

20. listopadu 1940 přišel další nálet na Brno, na Brno padlo 2500 pum. V Kobylnicích se z detonací třásla okna i dveře. Zemřelo na 578 lidí. Za tento nálet se po válce Američané omluvili.

1945

Kobylnice byly osvobozeny ruskými vojsky v rámci tzv. Bratislavsko–brněnské operace, která začala 25. března. Zhruba 359000 ruských vojáků pod velením maršála Malinovského se hrnulo ze Slovenska a postupně vyháněli z našeho území německé vojáky. Naši obec konkrétně osvobozovala 6. gardová mechanizovaná brigáda pod velením gardového plukovníka N. S. Cafiulova, podporovaná 1. minometnou divizí 524. minometného pluku, kterému velel gardový kapitán I. S. Israeljan. Koncem března se začali v naší obci objevovat němečtí vojáci, utíkající před Rusy. Projížděly tu tanky, děla, zásobovací oddíly, někteří se tu zdržovali po několik dní, nejčastěji v horním a dolním dvoře. Z horního dvora dokonce odvedli všechny koně. Rolníkům je brali také, např. Jindřichu Klaškovi na č. 3 vzali 2 koně, po jednom koni Josefu Vičarovi č. 9, Josefu Vičarovi č. 32, Františku Benešovi č. 4 a Juliovi Svobodovi č. 150.

16. dubna přišel první kontakt s válkou. Do té doby byla obec mimo bezprostřední nebezpečí, ale až tento den začala létat nad Kobylnicemi letadla, která ostřelovala nepřátelské jednotky. Granáty padaly Na Budínku a před dům č. 221 vedle hasičské zbrojnice. Při tomto ostřelování byla na cestě ze Sokolnic vedle bažantnice těžce raněna Růžena Klašková, dcera Tomáše Klašky, strojníka v sokolnickém cukrovaru. Byla dopravena do nemocnice v Brně, ale zemřela ještě téhož dne. Pochována byla do společného hrobu.

Lidé přespávali ve sklepech, někteří se pokoušeli vykopat si zemljanky ve svahu vedle Borků. Přední části domů nesměly být zavřené, aby do nich bránící se Němci mohli vstupovat.

Dne 17. dubna odešli z obce zákopníci ubytovaní na škole. To bylo asi 120 mladých kluků, které sem v březnu přivezly jednotky SA z Kuratoria pro výchovu mládeže z východních a severovýchodních Čech, dozor nad nimi měl Viktor Gromes. Pomáhali se stavbou zákopů, na které museli povinně i naši spoluobčané již od začátku února roku 1945. Zákopy byly na ulici Sokolnické poblíž křižovatky s Uzavřenou, u školy přes silnici na Prace, za horním dvorem přes (tehdy polní) cestu k Mohyle míru, u mlýna přes silnici Ponětovskou. Zákop byl i podél Říčky směrem k železniční trati u Ponětovic. Silnice byly uzavřené, na všech stranách obce byly barikády z kmenů stromů.

21. dubna se začaly kopat zákopy u Dvorsk (tratě Hlavy a Za báchorem). 22. dubna bylo vybubnováno, že všichni práceschopní muži, bylo jich asi 35, tam musí kopat zákopy. To nebylo nic příjemného, protože ruští letci to nedovolili a místo ostřelovali, zákopníci museli utéct. Na Němcích byla vidět nervozita, vše se hemžilo, bombardování Brna bylo slyšet až u nás. Pamětníci říkali, že na polích ze Dvorsk bylo z jihu vidět hřmění války v dálce jižně od Kobylnic, ale také již ve Šlapanicích.

Ze sokolnického cukrovaru, který Němci chtěli vyhodit do povětří, dovolili lidem vybírat nerafinovaný cukr. Lidé jezdili s trakaři, povozy i pěšky nejen z Kobylnic, ale ze širokého okolí, nabrat si vzácnou surovinu (nezapomeňme, že v tu dobu bylo vše za potravinové lístky).

23. dubna nad obec přilétla ruská letadla a začala svrhávat bomby na selské dvory, kde byla umístěna technika německé armády, například na č. 9 stálo protiletecké dělo. 2 nebo 3 bomby opět spadly do míst kolem hasičské zbrojnice. Jedna z nich spadla na dům č. 30, kde smrtelně zranila rolníka Miroslava Pavlíka. Ten byl odvezen na bryčce do Šlapanic do vojenského lazaretu a až po několika měsících se jeho manželka dozvěděla, že zemřel ve vyškovské nemocnici.

Ten den začalo hořet mnoho zasažených domů na návsi: č. 10 (Josef Král), č. 21 (Jan Beneš), č. 22 (Bohuslav Vymazal), č. 23 (Jan Chlup), č. 92 (Oldřich Doubrava), č. 125 (Marie Benešová). Od nich chytly i doby sousední. Jak vidno, šlo o domy kolem zvonice, které se jako zázrakem nic nestalo.

Muži byli tou dobou na pracích u Dvorsk a když viděli, že Kobylnice hoří, i přes nebezpečí zastřelení se rozběhli do obce pomáhat s hašením. Od studny, která bývala u domu č. 16 v dnešní ulici U Mlýna vedle přechodu pro chodce, se táhl řetěz lidí, předávající si konve s vodou až k domu Králových č. 10. Vojáci prý nesměli s hašením pomáhat, že prý měli pohotovost. V parku u dnešní sokolovny, kde stával starý kaštan, byli zakopáváni zabití koně. Němci vyháněli z dolního dvora dobytek, chytali nahodilé kolemjdoucí jako honáky a hnali je k Ponětovicím. Všude byl zmatek a strach, z požárů se držel v ulicích dým, 2⁄3 domů mělo explozemi vytlučená okna.

Večer toho dne Němci vyhodili do vzduchu mosty. Jeden z nich byl za zahradou krejčího Antonína Kaplana, druhý přes potok vedle dolního dvora a další nad mlýnským náhonem na konci Táborské. Noc pak byla klidná, ticho před bouří...

Další den, 24. dubna, začala ráno dunět děla. Ze Sokolnic se kolem půl desáté ozval ohromný výbuch – to Němci vyhodili do vzduchu cukrovar, zničeno bylo 60 vagonů surového cukru. U dolního dvora se zakopávali Němci s pancéřovými pěstmi, lidé se schovávali do sklepů. Větší část německé armády začala obec opouštět směrem ke Šlapanicím. Rusové se blížili od Sokolnic, kolem druhé hodiny byli na jižním konci Kobylnic. Při dělostřelbě byl zapálen dům Františka Kučery č. 184 na ulici Polní. U domu Cyrila Beneše č. 165 na Sokolnické byl německou palbou zastaven ruský tank, při útoku chytil sousední dům Františka Vlacha č. 162 a z něj dům Boženy Neveselé č. 206.

Zároveň Rusové postupovali od Mohyly míru, Václav Hejtman zmiňoval, že Rusové vstoupili do jeho domu na č. 173 na ulici Krátká asi ve čtvrt na tři, ve vratech jeho domu byl zabit voják s pancéřovou pěstí. Dále byl zasažen dům Jana Daňka č. 197 na ulici Uzavřená, granát zničil chlívek i s dvěma prasaty. Když pak Rusové do tohoto domu vstoupili, dostal zásah a vojáci byli těžce zraněni.

O půl čtvrté dorazil ruský tank před dolní dvůr. Byl zasažen pancéřovou pěstí a uhořeli v něm 2 ruští tankisté. Boje pamatuje zeď horního dvora, ve které dodnes zůstaly díry po kulkách. Ve čtyři hodiny již byla Rusy obsazena ulice Pratecká, Na Budínku a střed obce. Zde Němci kladli tuhý odpor. Kolem páté odpoledne se Rusové dostali k hostinci
Františka Lesky, kde trval boj další půlhodinu. Pak Rusové obsadili mlýn a z kulometů ostřelovali nepřítele, který se stahoval ke Šlapanicím a na Dvorska. Němci chtěli při ústupu vyhodit do povětří ještě most na cestě do Šlapanic, ale jejich vojáci byli při tom tankem zastřeleni. Poslední dva padlí němečtí vojáci se skrývali v budově hostince u Benešů na č. 12, pohřbeni pak byli ve v sadu vedle mlýnského dvora. Rusové pokračovali v tlaku na Němce, které ostřelovali z děl směrem na Šlapanice, kde pokračovaly ještě tvrdší střety než u nás. V Kobylnicích zůstala radiočeta s asi 15 muži.

Zvuky bojů byly slyšet ještě dlouho, ale Kobylnice byly 24. dubna 1945 v 17 hodin svobodné! Již další den, 25. dubna, se hned lidé vrhali do obnovy svých domů i k polním pracím. Odstraňovaly se zábrany, zasypávaly se zákopy, do kterých byly házeni i zabití koně a Němci, kterých u nás padlo kolem 30. Důstojněji byli pochováni ruští vojáci, kteří byli pohřbeni v parčíku na Budínku, celkem jich tu leží 11. Kronikář Matula zmiňuje 14 padlých Rusů, z nichž 3 shořeli v tancích tak, že je nebylo možno identifikovat, proto nejsou na památeční desce uvedeni.

Kobylnických občanů, kteří doplatili životem na Hitlerovu válku, bylo 7. V koncentračních táborech zemřeli František Chlup (11. 6. 1944, Mathausen) a Rudolf Budík (8. 1. 1944, Buchenwald). Při ruském bombardování Brna 12. dubna 1945 zemřel v komárovském mlýně Viktor Jarma. O Růženě Klaškové (16. 4. 1945) a Miroslavu Pavlíkovi (duben-září 1945) jsme psali. Jen 2 dny radosti z osvobození si užívala rodina Vlčků, než se dne 26. dubna se stala tragédie. Desetiletý žák Josef Vlček našel na č. 20 pancéřovou pěst, která ho smrtelně zranila, zemřel 2. května v nemocnici. Těchto 6 má u kobylnického hřbitova pamětní desku. Sedmou obětí byl hostinský Karel Beneš z č. 12, který zemřel již 13. 8. 1942 v Německu na nucených pracích. V koncentračním táboře Dachau zemřel 9. 12. 1942 i kobylnický rodák Jan Pecl, narozen 1895, který již dvě desetiletí žil a pracoval jako mlynář v Bedřichovicích.

Kronika zmiňuje 10 vyhořelých domů a dalších 19 částečně poškozených (kronikář Matula píše o 12 vyhořelých staveních a 36 poškozených domech). Zničena byla i obecní váha, která se nacházela u dolního dvora.

Další dny již jen krátce. V naší obci byli ubytováváni procházející ruští vojáci, snad každý dům měl někoho u sebe. 5. května k nám přišel letecký oddíl. Ti měli na polích pod Mohylou Míru rezervní letiště. 9. května se občané lekli, že se snad Němci vrací, protože se ozývaly salvy výstřelů. To se však jen znovu slavilo, den předtím totiž Německo kapitulovalo a přišel tak konec války v Evropě. 10. května přijeli rumunští dělostřelci. Ti měli ve škole nemocnici a kanceláře. Rumuni se vyznačovali přísnou kázní, občané viděli i tělesné tresty. 7. června (z jiného zdroje 14. června) se stala tragédie, kdy se 2 rumunští vojáci při opravách poškozeného elektrického vedení dotkli drátů a byli zabiti elektrickým proudem. 18. června odešli i rumunští vojáci, 20. června odešel letecký oddíl.

I když kronika o tom moc nemluví, je třeba dodat, že atmosféra po osvobození nebyla úplně růžová. Válkou otrlí a zhrublí vojáci často se často nechovali vzorově. Z vyprávění se můžeme dozvědět o tom, jak si někteří vojáci, ubytovaní v našich domech, brali, co chtěli, jak někteří hospodáři skrývali své děvečky ve sklepech, jak museli někteří rolníci i s koněm odejít i s ruskými vojáky pryč. Bohužel i toto je odvrácená strana osvobození; a co se pak dělo s Rusy osvobozenou zemí po politické stránce je již na jiné povídání.

Po válce

Přehled jmen občanů, jejichž domy za bojů v r. 1945 vyhořely nebo byly poškozeny

Vyhořely:
Kučera Frant. 184, Neveselá Božena 206, Vlach Frant. 162, Doubrava Oldř. 92, Benešová Marie 125, Beneš Alois 219, Vymazal Boh. 22, Král Josef 10, Beneš Jan 21, Chlup Jan 23

Domy částečně poškozené:
Fialová Anežka 105, Pivoda Boh. 212, Král Alois 51, Pavlíková Josefa 30, Hájková Anežka 78, Špondr Boh. 128, Daněk Jan 179, Vojtová Marie 140, Budík Lad 193, Budík Frant. 196, Jarmová Marie 47, Bartůněk Josef 204, Závodská Růžena 25, Vlach Jan 74, Vičar Josef 9, Kučerová Jenofa 70, Cihelna (komín) 148, Žalkovský Josef 58, Škola obecná 80. Úplně zničená obecní váha. Samozřejmě že mnoho domů bylo lehčeji poškozeno, což majitelé si sami opravili a nežádali peněžitou nebo jinou náhradu.

Utvoření prvního Národního výboru

Dne 28. dubna 1945 utvořen první národní výbor. Porady stran voleb konány při schůzce občanů na práci pro ruskou armádu.

Členové pro Národní výbor navrženi následující:
Muselík Jan č. 135
Zouhar Stanislav č. 78
Keclík Václav č. 87
Kaplan Antonín č. 90
Krejčíř Josef č. 80
Beneš Cyril č. 165
Kuda Leopold č. 60
Vymazal Jan č. 149
Špondr František č. 161
Klaška Antonín č. 203
Chlup Josef č. 147
Kyselka Josef č. 198
Kalenda Šebestián č. 81
Jadrný Klement č.179
Král František č. 49

Tento prvně zvolený Národní výbor měl tyto hlavní úkoly:

Říditi zásobování obyvatel
Býti nápomocen postiženým při obstarávání materiálů, zvláště dřeva a krytiny
Říditi pomocné práce pro Rudou armádu
Míti na zřeteli, aby všechny pozemky byly včas osázeny

Druhá volba občanů do Národního výboru

Dne 3. června 1945 po dohodě občanů byla provedena volba do Místního národního výboru.

Čtyři politické strany „Strana lidová“, „Strana československých socialistů“, „Komunistická strana Českoslov.“ a „Strana sociálně demokratická“ navrhly každá asi 10 kandidátů (Jména kandidátů byla uveřejněna na obecní tabuli). Z těchto kandidátů si mohl každý volič vybrat 15 jmen, která napsal na lístek a pak vložil do urny v obecní kanceláři.

Zvoleni byli tito občané:
Muselík Jan č. 135
Tomanec Jan č. 164
Dvořák Miloš č. 137
Špondr František č. 166
Beneš Cyril č. 165
Klaška Antonín č. 203
Chlup Jan č. 191
Hanák Jan č. 124
Antonín Klaška č. 117
Zouhar Stanislav č. 78
Pivoda Bohuslav č. 212
Kuda Leopold č. 60
Vymazal Jan č. 149
Kalenda Šebestián č. 81
Jadrný Klement č. 179

Mnozí čtenáři snad budou se ptát, proč byla provedena tato druhá volba členů do Místního národního výboru, když od poslední volby uplynulo teprve 36 dní.

Do I. národního výboru byli členové zvoleni nepočetnou pracovní skupinou. Toto se ovšem nelíbilo mnohým občanům a proto uspořádány volby nové. Ani první ani druhé volby nebyly celonárodní, nýbrž pouze místní.

Jako při první tak i při druhé volbě stal se předsedou MNV Muselík Jan tovární stolař č. 135, pokladníkem Klaška Antonín cestář č. 117.

Rolnická komise
V květnu 1945 ustavena v naší obci rolnická komise. Předním jejím úkolem bylo provést parcelaci pozemků bývalého hraběte a Němce Vladimíra Mittrovského, které se nacházejí v k. ú. obce Kobylnice.

Členové rolnické komise byli tito:

Kuda František č. 182
Špondr František č. 166
Tomanec Jan č. 164
Hejtman Václav č. 173
Hanák Jan č. 124
Král Josef č. 10
Vymazal Jan č. 149
Klaška Antonín č. 203
Beneš Vladimír č. 7
Šmíd Vincenc č. 155
Hrabec František č. 28
Uchazečů o půdu z řad dělníků bylo 125, z řad rolníků bylo 8. Celkem bylo rozděleno 31ha a poděleno 129 uchazečů.

Slavnost osvobození politických vězňů
Dne 17. června 1945 uspořádána na počest osvobozených politických vězňů (našich občanů) slavnost osvobození.

Velký slavnostní průvod vyšel s hudbou od spodního mostu a zastavil vždy před domem navrátivšího se vězně. Představenstvo Místního národního výboru vešlo do domu, kde byl dotyčný vězeň požádán, aby se slavnosti zúčastnil.

A když pak všichni byli sezváni jmenovitě: Štěpán Fiala č. 83, Václav Keclík č. 87, Karel Rybnikář č. 87, Jan Pecl č. 211, Jan Pecl č. 214, Božena Peclová č. 214, František Hrabec č. 28 a Bohumil Krátký č. 140, odešli pak tito všichni za doprovodu hudby na výletiště za hasičskou zbrojnicí, kde učiněn projev na téma nacismus a koncentrační tábory. Přitom bylo vzpomenuto dvou občanů a to Františka Chlupa z č. 31 a Rudolfa Budíka z č. 39, kteří se nevrátili.

Škola po válce
V prvních dnech našeho osvobození byla škola obsazena Rudou armádou, kterou vystřídala spojenecká armáda rumunská. Rumunské vojsko mělo ve škole nemocnici, operační sál a lékárnu. Dne 17. června 1945 opustilo vojsko školu. Aby bylo možno co nejdříve zahájiti vyučování, byly učebny a ostatní místnosti vyčištěny a desinfikovány.

Řídicí učitel Josef Krejčíř odešel 1. června 1945 do Čechyně, okres Vyškov, kde působil již před okupací. Do Kobylnic přišel 15. 4. 1941, když byla jeho obec zabrána Němci a Češi vypovězeni. Po válce si ho Čechynští vyžádali zpět.

Dne 1. září nastoupil opět službu na zdejší škole řídící učitel Jan Havliš, který (jako legionář) byl za okupace dne 27. března 1941 nuceně pensionován.

Ke dni 1. září byla škola opravena tak, že ve dvou třídách bylo možno vyučovat. Okna ovšem zasklena nebyla, ba i rámy dosud nebyly opraveny. Střecha školy byla dosud proděravěna mnoha zásahy granátů, takže na půdu pršelo a kromě menšího kabinetu zatékalo do všech místností v 1. poschodí.

Pomník Rudoarmějců
Ruským vojákům byl v parčíku Na Budínku na konci roku 1945 postaven díky iniciativě pekaře Františka Hrabce pomník. Vojáci, kteří byli pohřbeni na různých místech v obci, byli exhumováni a pohřbeni v místech náhrobku.

Seznam padlých ruských vojáků:

Věra Chaptěva Kuzminična, Podporučík. Byla zabita ve Šlapanicích při odvetném náletu německých letadel. Protože však její manžel důstojník zůstal delší dobu u nás, chtěl ji mít na blízku, proto je pohřbena zde.

Zelenin Alexej Titovič, gardový starší seržant Narozen: 1921, Nižně-Turnovo, Voroněžská oblast, tankista, padl u dolního dvora

Gavrilovič Slavin, Staršina

Pavel Anufrievič Macjuk, Vojín, Původně pohřben před domem č. 20 (Přerovský) údajně vlastním otcem.

Vasilij Nikitovič Matvějev, mladší seržant

Ivan Filipovič Vasiljev, gardový vojín, Narozen 1921, Smolensk., řidič, 6. mechanizovaná brigáda

Zakalkin Alexandr Vasiljevič, Narozen 1919

Alexandr Pavlovič Komajev (Kamajev), Narozen 1926, Lapatino, Gorkovská oblast, Vadský okres, seržant, nabíječ T-34, 22. gardová tanková brigáda. Na pamětní desce je chybně uveden rok úmrtí 2017.

Nikolaj Lazarevič Osipenko, Narozen 1924, Ukrajina, Krasnolimanský okres, podporučík,velitel tanku

Alexej Sergejevič Ryžkin, Narozen 1923, Topki, Novosibirská oblast, gardový seržant, velitel děla, 6. gardová mechanizovaná brigáda, nositel Řádu Vlastenecká válka 2. stupně a Řádu Slávy 3. stupně

Boris Nikolajevič Šivjakov (Ševjakov), Narozen 1926, Mordovskaja, Gorkovská oblast, Vadský okres, gardový seržant, nabíječ, 6. gardová mechanizovaná brigáda

Památník měl na sobě sovětskou hvězdu, která byla sundána po revoluci 1989.

Zvon
V r. 1946 byl v Hamburgu nalezen zabavený 36 kg zvon z roku 1783. Byl vrácen zpět. Zvonilo se však již novým.